Dr. Strangelove na Blog.cz

... který mi ale letos přijde vlastně tak nějak krásný. Je docela hezky, poznal jsem spousty skvělých lidí a ani to slunce mi nepřijde tak strašně depresivní jako tenkrát, když jsme s Pavluš a jejím taťkou jeli před pár lety do Brna, a já si poprvý uvědomil, jak je září strašně smutnej měsíc. Ale co se dá dělat, možná je, možná není a možná je všechno zlé pro něco dobré. Ale jedno je jistý, miluju blues ...

Teď s odstupem času mám pocit, že zima 2007 byla v mém životě hodně nudným obdobím. Začal jsem kouřit, škola furt to samý a volný čas jsem pořád trávíval s holkama, se kterýma jsme občas chodili do čajky a tak. Vlastně už si na to všechno ani moc nepamatuju, jenom vím, že jsem si v únoru koupil svůj první modrej Javaanse (ze kterýho jsem byl z počátku trochu zklamaný, protože mi po odchodu z trafiky došlo, že to není ten tabák, kterej jsem kouřil na silvestra), zelený papírky Mascot (ty jsem si vybral, protože měly pěkně zelenou barvu) a pseudobenzinovej zapalovač. Chodíval jsem kouřit tajně až dozadu do podzámky, aby mě nikdo neviděl, a na to svý první balený snad nikdy nezapomenu :-).

Zalezl jsem do podzámky k tomu rozpadlýmu altánu u Moravy a vzrušením se třesoucíma rukama jsem vytáhl "nádobíčko". Snažil jsem se smotat co nejlepší výtvor, ale zelený maskoty jsou papírky spíš pro pokročilé, a tak jsem vytvořil něco strašného. Hned po tom, co jsem ubalil to svoje první "vlastní" žváro jsem se vydal co nejdál do podzámky, kde jsem si chtěl v klídku zakouřit. Došel jsem k té barevné budově až úplně vzadu a zapálil si. Vtáhl jsem tu neopakovatelnou chuť prvního svýho tabáku a zatočila se mi hlava, protože to cigáro bylo tak vzdušnatý a hrozně uválený, že jsem ho vykouřil snad na 5 potáhnutí. Bylo to skvělý, ale bylo mi z toho taky pěkně blbě. Přece jenom jsem nebyl vůbec zvyklej a až do večera jsem měl pocit, že se pobleju. Každopádně další pátek jsem to praktikoval znovu a tu neopakovatelnou chuť jsem si začal užívat čímdál profesionálněji a pocity mi kazilo jen to, že jsem měl potom při setkání s holkama schízu z toho, že to ze mě potáhne a ony mnou jakožto kuřákem začnou opovrhovat. Bohužel už nikdy se mi nepodařilo ubalit stejný cigára jako tenkrá,t z toho prvního Javaanse a prvních papírků. I když jsem si koupil stejnej tabák (krabičky jsem začal kouřit až v létě, a to ještě jen občas), stejný papírky a zapaloval benziňákem, tu chuť jsem již nikdy znovu nezažil. Snad se mi to jednou zase podaří, a až se to stane, budu moci konečně v klidu zemřít :-).

Jinak se toho až do dubna nic moc nedělo. Teda ve světě reálném. Ve světě virtuálním tomu bylo právě naopak. Čímdál víc jsem se angažoval na hipís fóru, na hipís chatu a začal jsem Dahllie pomáhat s hipís webem. Bylo to asi trochu ujetý období, nicméně pořád to byl asi lepší projev puberty než fakování rodičů a dělání bordelu někde po nocích. V tý době jsem na chatu potkal Marii. Přišla mi jako strašně divná, 14 letá holka, co má divný řeči kterým absolutně nerozumím a kterou měli lidi rádi jenom tak napůl. Nijak mě ani nepřitahovala. Líbilo se mi jenom to, že je z Brna, protože tenkrát jsem měl ještě Brno hrozně rád. Každopádně nijak jsem se o ni víc nezajímal, a když už jsme se spolu bavili, bylo to z mé strany spíše nezávazné (z její nejspíš taky, ale i tak to bylo zvláštní, že mi někdo takovej pořád psal a tvářil se, že si se mnou rozumí). Zlom přišel až ve zlomovém dubnu.

S Kirsti to bylo přece jen podstatně složitější. Nebavili jsme se spolu sice tak intenzivně jako s Marií, ale přece jenom byla ta naše komunikace na fórech, chatu atd. o něčem úplně jiným. Přišla mi mnohem vyspělejší a normálnější. Prostě fajn holka, se kterou se dá dobře povídat, a líbila se mi. Přitahovala mě a mě bylo od začátku jasný, že tuhle ženskou prostě dostanu (a taky žejo). A to se stalo (samozřejmě jak jinak) v dubnu.

Asi nemá moc smysl rozpitvávat, jak moc jsem byl po tý párty v prdeli a jak jsem se chtěl zabít a chodil jsem pár týdnů jako tělo bez duše a podobně. Prostě mi bylo 16, bylo to první takhle velký zklamání a byl jsem ještě moc hloupej na to, abych měl nějakej ten nadhled a dokázal pochopit, že i když se to nezdá, na světě jsou i jiný ženský. Každopádně jsem se v tý době nejspíš trochu změnil. Měl jsem pocit, že letní hipísáctví pominulo a já jsem se zase vrátil nohama na zem, a podle toho jsem to všechno kolem sebe viděl. Začal jsem být docela dost rýpavý, nerudný, pesimistický, sebelítostivý, urážlivý a nevím co všechno. Asi to byl trest za to, že jsem všechno to napětí a nasranost nevybrečel někde pod peřinou a neřezal si kdoví co, ale pral se s tím formou smířlivosti a kapitulace. Nikdy jsem nebyl v tomhle moc demonstrativní typ, a nechtěl jsem s tím ani začínat.

Nicméně čas pomalu plynul, Pavluš se někdy kolem toho našeho památnýho výšlapu na Lukov, kterej se udál o podzimních prázdninách, dala dohromady s Mixalem, a Hanka začla trávit čímdál víc času s Honzou (což bylo na jednu stranu asi docela dobře, protože tenkrát už to začínalo bejt divný). Ve škole pořád stejná pakárna, já byl pořád zatrpklejší a s návalama depresí a mánie mi pomáhal uřvanej Kurt Cobain (prostě typický, hehe). A pak, po těhle pár měsících letargie a šedi, přišly konečně, v několika ohledech rozhodně, ty zlomový Vánoce 2006.

Seběhlo se to všechno tak, že jsme chtěli být na Silvestra s děckama, ale já měl (v té době ještě pořád oprávněný) strach, že by mě rodiče nepustili. Uchýlil jsem se tedy zase po dlouhé době ke lži, a abych měl alespoň částečné aliby, přijal jsem pozvání mého bratra jet s nima pár dní před Silvestrem na chatu na Rusavu. Všechno to probíhalo docela klasicky, dokud jsme večer nešli do hospody. Birs seděl vedlě mě, a vytáhl papírky a nějakej tabák, kterej při hoření strašně skvěle voněl Bohužel, už nikdy si asi nevzpomenu na to, co to bylo za značku). Po chvilce ostýchavosti jsem se rozhodl, že se odvážím, a zeptal jsem se ho, jestli bych nemohl zkusit si ubalit, Birs řekl že jo, a z jednoho pokusnýho cigárka (byly to fakt příšerný kusy ty moje výtvory) se jich vyklubalo asi 10, a tehdy jsem začal kouřit (a taky se poprvé docela dost překouřil, hehe). Po noci strávené obžerstvím jsem se odebral do Kroměříže, kde jsme jednu noc nějak kopřili, a já (a ani nevím proč) jsem se přes všechen stud, který mnou po minulé noci prostupoval, svěřil šeptem Pavluš, že jsem poprvé kouřil. Chacha! Ani nevím proč zrovna jí, asi jsem už v té době měl tušení, že se po mě nedívá jenom proto, že bych měl hezký tričko, ale každopádně ve mě budila dojem velké důvěrnosti, a od té doby jsem se vždycky svěřoval jí.

Každopádně můj stud nebyl zas až tak na místě, protože další noci, té Silvestrovské, kterou jsme trávili v Brusném u Honzy, jsme se všichni pěkně vybarvili, cheche! Po prokopřeným odpoledni u nějakých pohádek přišla noc a objevil se ďábel alkohol. No, nebudu mlžit, všichni jsme se tam strašně střískali. Já si spálil kolena tím, jak jsem vyváděl s kytarou na koberci a po noci prospané na křeslech mě ještě půlroku potom bolelo levé koleno (ale samozřejmě že jsem nešel k doktorovi, že ano), Luke se poprvé pokusil o sebevraždu a bylo to prostě divoký takovým způsobem, jakej by nám v létě připadal jako úplný kacířství. Taky se mi tam nějak začla líbit Stáňa, ale nakonec ji ulovil Beňa. Ale zas tolik mi to nevadilo, protože jsem to bral jako fajn známku toho, že už konečně zase začínám koukat i po jiných ženách.

Je blbost si myslet, že všechny ty moje deprese a další psychický problémy, který jsem v té době měl, pramenily jenom z nějaké nešťastné lásky. Bylo to v tý době všechno se vším: škola, rodina, komplexy kdoví čeho všeho, mladická hloupost, zoufalej nedostatek mezilidksé komunikace, která by mě opravdu uspokojovala, závislost na WoWku a další věci, který se prostě nějak seběhly všechny zaráz a drtily mě. Asi proto jsem začal tak utíkat do toho internetovýho světa a na ty chaty a diskuse. Každopádně nebejt toho, nepoznal jsem kolem Vánoc Kirsti a Marii.Začala se otvírat nová kapitola.

Tak se nám hezky oteplilo, já jsem odmaturoval a (nejspíš) se dostal na výšku, takže je čas se zase pustit do psaní na blog, hmm? Chtěl bych do konce prázdnin dokončit tu sérii retrospektivních článků.

Otevírá se mi nový svět, a já do něj skáču po hlavě, hehe. No snad to budou pěkný prázdniny.

Dneska jsme pochovali Ajdu.

Začal jsem se učit a začal jsem běhat, tudíž novoroční předsevzetí jsem splnil a veskrze se mi v novém roce vážně docela hezky daří. Do půlky února bych rád odeslal přihlášky a musím ještě sehnat peníze na scia, ale to už snad nebude taková hrůza (minimálně určitě ne taková, jako s těma penězma na autoškolu, hehe). Moje oči jsou podle doktorky docela v pořádku a prostě celkově je to všechno docela fajn. Chmury přešly.

Co se přihlášek týče, lámal jsem si s tím hlavu hodně dlouho, ale v kombinaci, jaké se to ustálilo teď, je to myslímže tak, jak to má být. Filozofii, estetiku a podobný kraviny jsem hodil za hlavu a rozhodl jsem se primárně zkusit dvouobor Mediální studia - Politologie a Politologii samotnou. Obojí v Brně. Jako vedlejšák si dám Národní hospodářství na VŠE v Praze a ještě mi zbývá vymyslet nějakou brzdu. Jaderná fyzika to bohužel asi nebude, ale zkusím najít nějaký podobně lukrativní obor, na kterým vydržím dýl než jeden semestr, hehe.

Vánoční vztahová bouře přešla a máme se s děckama zase rádi (teda doufám). Chybama se člověk učí a já se aspoň naučil uvažovat s chladnou hlavou. Je těžké najít zlatou střední cestu mezi přílišnou a nulovou hrdostí a já ji ještě nenašel, ale teď, když už ta těžší perioda (alespoň snad) už zase přešla do latentní fáze, jsem aspoň našel sílu a čas nad uvažováním nad mým chováním. Samozřejmě pořád si myslím, že chyba byla minimálně na obou stranách ale už to nehodlám rozmýchávat a děcka snad chápou, že je mám rád a věřím, že se všechno postupně zase vrátí do normálu. Myslím, že tím, že už se tolik nevídáme, jsme se dost vzájemně vzdálili a z toho asi pramenilo to rozdílné chápání situace a reakce na ni. I když bych se nejspíš nedivil, kdybych byl teď po Pavluš a Jiřím "další na řadě". Ale tak snad ne. A když jo, tak to bude v piči.

Akorát mé přátelství Hankou tento sváteční konflikt, který se jí v podstatě vůbec netýkal a která je ta poslední, kdo mi má co vyčítat, nějak neudýchalo. Dvě hodiny po mě řvala jak šílená nějaký nesmysly a tahala na mě všechnu špínu a na Vánoční párty v Drivu se pořád tvářila, jak kdyby mi vyčítala, že jsem se vůbec opovážit je někam pozvat. Nemohl jsem to tam už vydržet, tak jsem po Vrbovskích víťazích a rozhovoru s panem Krčmou odešel. Rozhodl jsem se naše přátelství ukončit. Nijak teatrálně, prostě jenom tak, jak ho ona před rokem a půl ukončila se mnou - ignorací. Byla to asi nejlepší dostupná možnost protože jakoukoliv konverzaci bych už neřešil diplomatickým stylem, jako jsem to dělával dřív, ale došlo by asi k pěkné výměně názorů, a hlavně jednak jsem pozbyl jakékoliv iluze o tom, že by mě někdy viděla v lepším než v nejhorším možném světle (natož aby mě někdy zkusila pochopit, natož se mě zastat) a jednak už nemám náladu furt něco řešit. Má teď nové kamarády třebíčáky, a já jí to přeju. Nevím no, mám pocit, že v některých věcech jsme prostě chtě nechtě až moc stejní. Takhle je to prostě lepší.

Některé věci nemusíme pochopit, stačí, že je přijmeme.

Kolik je asi na internetu blogů, profilů a webů, na které nikdo už léta nechodí a nepíše? Zůstávají ve virtuálním světě jako poklady z dětství, které každý někdy zakopal pod nějaký ten kámen u cesty a časem na něj zapoměl. A poklad čeká, dokud tu plechovou krabičku nerozežere rez nebo ji někdo nevykope.

Jsou to střípky starých vzpomínek, myšlenek, kousků lidí, které čekají na nějaké ty náhodné návštěvníky nebo prostě na to, až server "zrezne", a ta slova zmizí úplně. Je možná hrozné, že po lidech zůstane na internetu takovýho smetí, ale je to pořád obraz jich samých, jejich myšlenek, zážitků a pocitů. A i když autor zmizí, zemře nebo se prostě změní, zanechá po sobě touhle formou jistý odkaz, kus sebe.Náhrobek jeho bytí, byť malicherného a zbytečného. Ale je to pořád lepší, než nic.

Chtěl jsem něco napsat

ale utekla mi slova

a tak si teď lámu hlavu

kampak se mohla schovat

Život jde dál, a my chtě nechtě s ním, a kdo si to neuvědomuje, ten jednou zapláče. Nejdříve jsem chtěl můj blog pojmout jako místo záznamu mých všedních vzpomínek. Místo, který za pár let otevřu a vybavím si to všechno, co se běžně zapomíná a přece jenom to v danou chvíli stálo za řeč. Nicméně časy se mění a referáty o mém živorě mi přijdou infantilní. Možná prostě nejsem schopný využít potenciál sebe ve spojení s touhle formou komunikace a sdělení svého světonázoru. A možná prostě nemám čas a jsem unavený. Připadá mi, že je můj život strašně přeplněný a nemám čas se na chvíli zastavit, natož pořádně vydechnout, tudíž je logické, že pro mě postrádá smysl dělat něco, co zůstává bez povšimnutí. Nicméně tohle místo je pro mě pořád prostor, kde můžu něco svobodně sdělit a to znamená, že se mu hodlám věnovat dál. Nebudu tu ze sebe dělat nějakého imaginárního hrdinu ani vymýšlet nějaký pseudonymy. Nehodlám ani mluvit o tom, jak se mi někteří lidé hnusí a co je na kom špatně a co má dělat. Jen si na závěr tohoto planého filozofování dovolím jediné:

Je absurdní hledat nějakou svoji indentitu, protože identitu přece nelze ztratit.

Můj první den v nové škole byl hrozně divnej. Nebyl jsem vůbec nervózní nebo tak, dokonce jsem se tam možná i těšil, protože jsem věřil, že tam poznám někoho fajn novýho. A kdyby ne, pořád jsem tam měl Marcelu a dva bývalý spolužáky. Přišel jsem do třídy, po cestě mě pozdravili nějací dva hopeři (Ota a Ševa), a sedl jsem si do předposlední lavice u okna. Čekal jsem pořád, kdo si sedne vedle mě, ale pak zazvonilo a já pořád, jako jedinej ze třídy, seděl sám. A navíc jsem tam byl jedinej aspoň trochu do alternativy. Řek jsem si, že je to docela v prdeli a nějak mi došlo, že ty 4 roky zas tak v pohodě nebudou.

Hanka byla tehdy mým vyznáním hrozně zaskočená a řekla mi, ať jí dám čas. Tak jsem čekal, a po pár dnech mi už bylo jasný, že z toho asi nic nebude, a tak jsme si to vyříkali a jelo se dál. Byla ve mě pořád nějaká naděje, a tak jsem nevěšel hlavu. Hrál jsem hodně na kytaru, četl jsem a pořád jsme někam chodili s děckama. Bylo to všechno jinak strašně fajn a já byl hrozně rád, že jsem šel do Kroměříže a mám tam všechny kolem sebe a navíc na sebe máme skoro kdykoliv čas. Připadal jsem si svobodný. V té době jsme taky poprvé jeli do Zlína. Dahllie z fóra měla jet do Luhačovic, tak jsme se všichni slezli ve Zlíně v parku a poprvé jsme se tam viděli s Jiřím. Bylo to malý hipísácký pako a všichni jsme byli strašní slušňáci. Kouřila tenkrát akorát Dahllie a já se na ni kvůli tomu díval hodně škaredě. Pak tam přišel nějakej týpek s kytárou a uměl strašně dobře hrát a já z toho měl existenciální trýzeň. Prostě pohoda. Bylo to 21. nebo 22. září.

Pár dní nato jsem pořádal svoji první narozeninovou párty. Slavilo se tehdy nějak hromadně ještě s Hankou, Hanynou a Market a dělali jsme to u Lukeho ve společenské místnosti. Po cestě do Kroměříže jsem si byl pro svoji prvni kytáru, kterou jsem si koupil v Holešově v hudebninách, který jsou už (bohužel) zavřený. Už od začátku byl ten den strašně divnej. Když jsem kupoval tu kytaru, ten prodavač zrovna čet parte nějakýho jeho dávnýho kamaráda, pak nějaké nepříjemnosti v autobuse a nakonec organizační problémy. Když jsme potom večer přišli k Lukemu, byli tam všichni strašně ožralí a já se cítil prostě hrozně (to mě ještě nenapadlo jak budu slavit příští rok, hehe). Byl jsem naštvanej hlavně na Hanynu a ani nevím proč, ale pak se to nějak trochu rozjelo a už to šlo. Děcka mi dali jako dárek tu pozérskou, ale jinak pěknou, hipísáckou košili, kterou nosím jen o svátečních příležitostech a při přání k narozeninám mi řekli hromadu strašně hezkých věcí. Bylo to fajn a já doufal, že se to všechno ještě nějak zvrtne k lepšímu. Jenže v průběhu večera přijel Honza a začal strašně valit do Hanky (amp, zní to jako laciná telenovela).

Byl jsem z toho náležitě v depresi a tak jsme se šli s Beňou projít a řvali uprostřed spícího sídliště "Chcete rock´n roll?". Když jsme se vrátili, ležel už Honza Hance na klíně a mě bylo jasný, že je to všechno v prdeli. Když se šlo spát, udělal jsem tragédské gesto a odešel si lehnout do křesla na chodbu a utápěl se v depresích z nešťastné lásky a pořád naivně doufal, že třeba ještě Hanka přijde a aspoň něco řekne. Seděl jsem tam asi hodinu a pak skutečně někdo přišel. Ale byla to, tehdy do mě ještě zaláskovaná, Marcela. Nicméně mi to zas nějak nevadilo a tak jsme si celou noc povídali o všem možným a tak nějak se vlastně tehdy opravdu sblížili. Bylo to poprvý, co jsem zažil svítání v Kroměříži a ten den bylo strašně hezky. Vrátili jsme se s Marcelou někdy později ráno do té společenské místnosti a já se zase začal utápět v depresích. Hanka se pořád ptala co se děje ale já neměl vůbec náladu s ní o něčem mluvit. Chtěl jsem co nejdřív zmizet. Sebral jsem se teda a holky mě šly doprovodit na nádraží. 30 hodin jsem nespal a byl jsem totálně mrtvej. A ve vlaku jsem poprvé zažil halucinace z únavy.

A tak, takto nesladce, začalo mých sladkých 16.

Tenkrát mě to všechno strašně zasáhlo a byl jsem z těch událostí hodně zlomený, ale když se na to dívám s odstupem času, vidím, že to všechno do sebe naprosto dokonale zapadá. Ne všechno, co je zlé teď musí být zlé i později. Kdyby se ten večer stalo něco jinak a já skončil s Hankou, nikdy bych nezažil to, co pak následovalo a nebyl bych takový, jaký jsem teď, protože vím, že ten vztah by mě rozhodně tak neposunul jako to všechno ostatní, co přišlo potom.

Zítra mě čeká vydání řidičáku (snad), jdu na plazmu a jinak nic důležitýho. Ve škole jsem už byl upozorněn na to, že mám hodně zameškanýho a že nejspíš neodmaturuju a čtu dvě fajn knížky. A sháním peníze na stužkáč, čočky a přihlášky, a moji reportáž si nejspíš v Mladé frontě ani nepřečetli, protože mi nedošlo doručenka a to je tak asi všecko.

Tyhle pseudočlánky už mě začínají nudit, jsou bezpředmětné. Prožívám strašně silné období nostalgie a svoji blogovou seberealizaci vidím v psaní retrospektivních článků. Stalo se toho tak strašně moc a postupem času to všechno naprosto chápu. A někdo to musí všechno nějak zaznamenat, protože to všechno bylo vyjímečné. Možná ne zvláštní nebo zajímavé ale vyjímečné určitě. A vždycky je co k zapamatování.